Klášter Božího Milosrdenství Rodiny Panny Marie

Kostel a klášter
Ing.Michal Navrátil, tel.: 386 301 322
www.klaster.cz

prohlídky:
po-pá 9:00 - 16:30
so 9:00 - 18:00
ne 10:00 - 18:00

 

Zakladatelem kláštera řádu Služebníků Panny Marie - servitů v Nových Hradech byl vnuk prvního majitele novohradského panství z rodu Buquoy - Ferdinand Buquoy. Když se účastnil vítězného tažení proti Turkům v roce 1664, byl v bitvě u Gottharda na Raabu těžce raněn. Tehdy prý učinil slib, že v případě záchrany svého života založí klášter ke cti Panny Marie. Po svém uzdravení a návratu domů slib splnil a do nově založeného kláštera povolal právě řád servitů.

Základní kapitál k založení kláštera stanovil Ferdinand na 20 tisíc zlatých. Za 16 tisíc zakoupil v Dolních Rakousích statek Weissenbach, aby servité měli na správu klášterního majetku. K tomu přidala Ferdinandova manželka Marie Markéta 4 tisíce zlatých.

Konvent byl zřízen pro 12 řeholníků, 8 kněží a 4 bratry laiky, z nich na každého mělo připadnout 100 zlatých z celkové roční fundační částky. Konvent měl být vybaven bohoslužebným šatem, příslušným inventářem a mobiliářem, dále měli řeholníci obdržet ke své výživě ročně určité množství naturálií, jako bylo obilí, ryby, pivo, máslo a sýry. Řeholníci se pak zavazovali sloužit na věčné časy ročně tři mše za rodinu Buquoy. Dále bylo určeno, že povedou duchovní správu novohradské farnosti, k níž vedle Nových Hradů patřil Byňov, Hlinov, Janovka, Jiříkovo Údolí, Krčín, Štiptoň a Údolí, od roku 1787 ještě Veveří.

První servité přišli do Nových Hradů 16. prosince 1677. Provinciál řádu je sem poslal z kláštera Zvěstování Panny Marie v Rosavě u Vídně. Byli čtyři, tři kněží a jeden bratr laik a dostalo se jim slavnostního přijetí. Obývali starou faru, která údajně stávala před vchodem do dnešní klášterní budovy, kde dnes stojí kamenný kříž.

Hned v lednu následujícího roku byla uzavřena úmluva ohledně místa ke stavbě kláštera. Slavnostní položení základního kamene se událo 27. května 1678. Na jednopatrovou stavbu bylo předloženo několik návrhů, finanční rozpočet se pohyboval kolem 8 tisíc zlatých. V dubnu 1680 se začaly stavět zdi kláštera, v následujícím roce už probíhaly práce na vnitřku budovy a v září se mohli řeholníci již nastěhovat. Stavba je čtyřúhelníková, tři strany tvoří chodby a cely řeholníků, čtvrtá, paralelní se sousedním kostelem sv. Petra a Pavla, je spojovací chodba. Uprostřed mezi ambity je rajský dvůr, z jižní strany přiléhá k budově klášterní zahrada, vklíněná mezi staré městské hradby.

Ne vždy prožívali servité dobré časy. V roce 1734 měli velkou nouzi a tak hrabě František Buquoy nařídil, aby s ním denně obědvali dva kněží z kláštera. Hodně zmatku a strachu zažil klášter i celé město 1. listopadu 1741, kdy z rakouské Weitry přitáhlo bavorské vojsko a 13 tisíc vojáků se usídlilo ve městě a okolí. Generálové a vysocí důstojníci se zabydleli v hraběcí rezidenci, ve starém hradě, v klášteře se ubytoval generál Gabrieli se svým adjutantem, 12 sluhy a 18 koňmi. Vojáci se dožadovali jídla a vína, kterého se však v klášteře nedostávalo ani pro řeholníky. Naštěstí vojsko druhý den odtáhlo. Sto let od založení dosahoval klášter plného počtu řeholníků, tedy 16 osob. Ne všichni byli tehdy německé národnosti, jak dosvědčuje zpráva z roku 1775, kdy P. Marek M. Dvořák vyučoval hraběte české řeči. V následujících dobách klášter příliš neprosperoval a projevilo se to i úbytkem řeholníků. V roce 1885 byli v klášteře už jen 4 kněží, v následujícím roce jen 3 kněží. Za této situace se řádoví představitelé rozhodli zrušit českou řádovou provincii a novohradský konvent, v té době už jediný a poslední v českých zemích, přiřadili 30. srpna 1886 k provincii tyrolské.

V roce 1893 zřídila hraběnka Filipina Buquoyová v Nových Hradech dětský domov, na vlastní náklady dala postavit pro tento účel dům a jeho správu svěřila do péče sestrám řádu servitek - mantelatek.

Po vzniku Československé republiky byl novohradský klášter dekretem řádového generála dne 20. července 1919 vyřazen z tyrolské řádové provincie a jako zcela samostatný podřízen přímo pod jurisdikci řádového generála v Římě. Převod kláštera pak byl na základě zplnomocnění od diecézního biskupa novohradským farářem a konvent zastával funkci farního úřadu.

V roce 1938 byly Nové Hrady připojeny k Velkoněmecké říši. Řeholní život však pokračoval i průběhu válečných let a v roce 1945 žilo v klášteře 12 servitů.

Po skončení války byli všichni němečtí členové klášterní komunity v roce 1946 spolu s většinou německých obyvatel města odsunuti a v klášteře zůstali pouze dva Češi, P. Rajmund M. Chalupa a P. Kazimír M. Jindra. Oba však stihl stejný osud jako všechny řeholníky českých a moravských klášterů, když v dubnu roku 1950 byli všichni jejich členové násilím internováni. Klášter byl převeden do užívání ministerstva vnitra, které jej předalo útvaru pohraniční stráže. Vybavení bylo rozprodáno, případně rozkradeno či jinak zlikvidováno.

Po roce 1989 se duchovní a náboženský život v Nových Hradech začíná pomalu obnovovat. Zpustošený objekt kláštera byl nákladem více než 50 miliónů korun zrekonstruován a 18. září 1994 byla část kláštera slavnostně vysvěcena a mohli sem přijít bratři servité z několika zemí.